Vytrvalé a systematické zednářské propagandě se již dávno podařilo nakazit generace Nežidů nesmyslným nezájmem až odporem k historii vlastních národů, a to z velice dobrého důvodu: „Národ bez historie je jako dítě bez rodičů!“ („Katechismus“, vydáno v Tel Avivu 1986 pro Židy v Rusku.) Po Drumontově knize z roku 1885 jsme sáhli i ze třech dalších dobrých důvodů. Předně je vedena v katolickém duchu a nikde neodporuje neměnnému učení Kristovy Církve, dále v české literatuře – snad s výjimkou rozsáhlého díla Rudolfa Vrby – tak souborná práce o židovské otázce bohužel neexistuje, a konečně i proto, že devatenácté století je v odvěkém boji talmudského Židovstva proti lidstvu a zvláště křesťanství jakýmsi viditelným mezníkem, významnou etapou. Podstata Židovstva, které ukřižovalo skutečného Spasitele, spočívá ve vytvoření falešného! Drumont také ve svém díle mimořádně názorně ukazuje monetární systém tzv. moderního hospodářství – včetně všech hrozných průvodních jevů –, který v jeho době již nabyl mnohem značnějšího rozsahu, než si dnešní člověk pod vlivem otupující zednářské propagandy většinou představuje:  „Historie posledních let nám ukazuje, jak velkohubí, rozumu nepřející blázni se zdánlivou – v prvním okamžiku až ohromující – logikou vedou světový obchod, jak ukázala například nejnovější krize. (Ano, už tehdy!) Žid využívá každého prostředku, který se ani v nejmenším nedá srovnávat se vším špatným, co bylo až dosud známo. Takto se jako kouzlem objevují neslýchaně obrovské majetky, nepochopitelné existence, téměř jako proti všemu zdravému rozumu získané světy, před nimiž stojíme doslova zmatení. Žid jde bezohledně vpřed právě proto, že spoléhá na své předurčení.“ Před více než sto lety nám autor předjímavě kreslí dokonalý obraz nesčetných dnešních humanitárních nadací a organizací, sloužících však v praxi jen k obohacení obchodně zdatných Židů a jejich nežidovských pomahačů; samozřejmě vždy na útraty státu: „Židovský systém rychle zlikvidoval osobní záruku i čestnost obchodníka a tím i vzájemné ručení korporací, a na jejich místo nastoupila nejistota a anonymita.“ Je samozřejmé, že tak důkladné a zevrubné dílo jako Drumontova „Židovská Francie“ nemohlo nechat bez povšimnutí zednářstvo. „Může být něco tragikomičtějšího, než princ královského rodu v postoji vraha svého královského předchůdce, jehož zakrvácenou hlavu drží v ruce? Takoví jinak bystří, ctižádostiví a přesto nerozvážní hlupáci nechápou, že byli jen užitečnými idioty mocnějších neznámých sil svou spoluúčastí na stavbě Šalamounova chrámu, který je jako takový vůbec nezajímal, a tím se stali nástroji zkázy všeho nádherného, co po staletí budovaly a chránily všechny francouzské stavy – šlechta, duchovenstvo, měšťanstvo i rolnictvo. Jistě by se nemálo divili, kdyby se jim řeklo, že než uplyne jedno století, budou jejich nejkrásnější zámky a paláce v rukou Židů. Taková nebo podobná ‚odměna‘ čeká každého nežidovského zednáře!“ Nezní to snad jako napsáno dnes? Tak velkolepé dílo nesmí upadnout v zapomnění, jak by si jisté lóžové kruhy z pochopitelných důvodů přály. Obvykle to byli sami sektáři a heretici, kteří se nejzuřivěji bili za falešné ideály, zatímco praví původci zla nejraději bojovali „do poslední kapky inkoustu“! „V této knize, výsledku nejsvědomitějšího zkoumání, se snažím ukázat zásadní rozdíl mezi křesťanskou láskou a židovskou solidaritou! Je bolestné dívat se na takový duchovní úpadek národa, který se nechává klamat těmi, jež se na jeho účet obohacují, a je třeba vždy počítat s pevnou jednotou, která Židům dodává jejich sílu. Malý a chudý Žid je vždy podporován bohatým, a první zase jak jen zaslechne něco o pobuřování, chrání tím bohatého před revolucí.“

„Teprve skrze Židy se peníze, které v křesťanství měly jen podřízenou hodnotu, staly všemocným faktorem. Moc kapitálu, soustředěná v malém počtu rukou, nyní vládne podle libosti hospodářskému životu národů, podrobuje si práci a neslýchaným způsobem vykrmuje bez práce kořistníky.“ Drumontovo základní dílo je „záznamem každodenních událostí“, tedy kronikou, jejímž hlavním atributem i vlastním smyslem je vždy epická šíře vyprávění. Bude-li někomu na obtíž právě to – a tušíme, že takových nebude málo –, neměl by to mít za zlé autorovi; již v úvodu byl upozorněn, jaké dílo bere do ruky. Autor, který své psaní přizpůsobuje povrchnosti a plytkým požadavkům svých čtenářů, může mít a také mívá komerční úspěch, ale jeho dílo obvykle „nepřežije“ ani jej samého. To rozhodně není případ Eduarda Drumonta. Jednou z největších předností monumentálního Drumontovo díla jsou také početné dobové příklady z Francie, na nichž názorně dokumentuje, že kdykoli se země z jakýchkoli důvodů odchýlila od křesťanského náboženství a morálky, jež byly základem její velikosti, okamžitě se prodral do popředí nevěřící Žid jako otec chaosu se svým Talmudem, odporujícím nejen křesťanské, nýbrž každé civilizované morálce. „Finanční Žid zatížil všechny státy novou hypotékou, kterou nejsou již nikdy schopny splatit ani všemi svými příjmy a aktivy. Evropa je pevně vtělena do panství Izraele. Světovlády, o níž snil již tak mnohý dobyvatel, se zmocnil Izrael a jeho Bůh dodržel slovo, dané prorokům, kteří synům Makabejských předpověděli vítězství. Jeruzalém uložil všem státům své clo a poctivý zisk z každé práce putuje do kapes Židů pod heslem: Úroky ze státního dluhu.“  A toto, přestože napsáno před zhruba sto třiceti lety, že již není „aktuální“? Nebo jak autor jasnozřivě vidí budoucí tragický osud Ruska, když cituje slova Crémieuxe na zasedání Alliance israélite universelle: „V roce 1878 přišla řeč na izraelity v Rusku. ‚Jen je nechme začít svou práci,‘ řekl Crémieux a pak tišeji dodal: ‚Jsem zcela klidný, oni už půjdou kupředu a zajistí si své místo.‘ Gesto ruky, záblesk v očích, a tito vychytralí politici, bankéři a obchodníci s brilianty si rázem znamenitě rozuměli; dobře věděli, že jakmile si jejich souvěrci zajistí i jen nepatrná práva, budou mít brzy Rusko i Rusy u svých nohou přesně tak, jako to udělali s Francouzi! O významu a trvalé aktuálnosti Drumontovy knihy svědčí mimo mnohé jiné i skutečnost, že jistý Alexander Lohner v listu „Deutsche Tagespost“ ze 4. listopadu 1997 napsal následující nehoráznost: „Ve své knize ‚Spása skrze Židy‘ z roku 1892 Léon Bloy jako reakci na antisemitský Drumontův pamflet ‚La France Juive‘ (Židovská Francie) uká­­zal, že Bůh svou úmluvu se židovským národem nikdy nevypověděl – tedy napsal pravdu, kterou znovu odhalil až druhý vatikánský koncil.“ Drumontovo velkolepé dílo stojí pevně na křesťanské, katolické půdě. A to je také jediné, oč jeho knize v zásadě jde – o poznání pravdy, která nás osvobodí (Jan 8,32). Nakonec si ještě stručně řekneme o autorovi podle sborníku „Sigilla veri“, ročník 1929, díl III, str. 87-90: „Drumont, Eduard, * 1844 Trumenkopf an der Moselquelle, † 1917 Paříž, autor ‚Ži­dovské Francie‘ (La France Juive, essai d’histoire contemporaine), která za tři čtvr­tě roku 1889 dosáhla 90 vydání a vynesla mu souboj s Arthurem Meyerem. Vynikající je rovněž jeho dílo ‚Konec jednoho světa. Antisemitova závěť‘ (La fin d’un monde; testament d’un antisémite). Drumont své odvážně kritické knihy o Židech věnoval světu s vírou a láskou. V roce 1892 stál Drumont před soudem za pomlouvání vysokých financí.“

O Drumontově „Židovské Francii“ musel i jeho zarytý nepřítel Sarcey (24. 1. 1890) připustit: „Domníval jsem se, že Drumontův pamflet je pouze ojedinělým projevem; jenže on byl výkřikem lidu.“ „Drumont byl jedním z nejčestnějších a nejskvělejších lidí, jež kdy působili k záchraně lidstva. Člověk s vřelým srdcem pro národ a jeho bolest, a to nejen ve Fran­cii, nýbrž všude tam, kde lidé trpí židovskou nákazou.“

Zde opravdu, jak se říká, komentáře netřeba.