Německý film „Žid Süß“ z roku 1940 je dodnes v mnoha ohledech významný a poučný. Na základní osnově historického příběhu dvorního Žida Josefa Süße Oppenheimera, který se pomocí nalichvařených peněz vetřel do přízně virtemberského vévody, nám názorně ukazuje, jak tím otevřel cestu i pro své soukmenovce, kteří do té doby měli vstup do země zakázaný. Snímek dokládá neústupnou a trpělivou houževnatost Židů, hodnou lepší věci, při sledování svého kmenového i osobního prospěchu doslova všemi prostředky od lži a podvodu až po nejsprostší zločiny. S tím samozřejmě souvisí i jednomyslná podpora celého Židovstva tomu souvěrci, který se „zasloužil o věc Izraele“ podle ústředního hesla Alliance Israélite Universelle: „Kol Jisroel arebim ze baze“ (Všichni Židé za sebe navzájem ručí). Vzhledem k okolnostem doby vzniku filmu „Žid Süß“ byl z velmi mnoha historických postav dvorních Židů vybrán právě příběh Josefa Süße Oppenheimera, který tehdy ještě dopadl povzbudivě: Žid za své zločiny právem skončil na šibenici – i když jej pozdější propaganda prohlašuje za nevinného, rozsudek nad ním za jus­tič­ní vraždu a vyhnání Židů za barbarství – a po náhlé smrti svého ochránce, virtemberského vévody, museli přivandrovalí Židé zase zemi opustit. Příběh Josefa Süße Oppenheimera tedy rozhodně není charakteristický; většina jeho souvěrců byla mnohem úspěšnější v prosazování kolektivního židovského cíle, protože peníze, bez výjimky vydřené z poddaných křesťanských panovníků i nalichvařené přímo ze svých ochránců, vložili do zakládání bank a obchodních společností, jimiž pak nejpozději od začátku 19. století diktátorsky ovládali nejmocnější křesťanské říše světa. Důkazem toho jsou nespočetné židovské klany dvorních Židů, počínaje těmi, jejichž bankovní a obchodní domy již neexistují nebo upadly do bezvýznamnosti, až po Rothschildy, dodnes skrytě železnou rukou vládnoucí všem finančním Židům – a dost možná nejen jim. Historie nám zde nabízí doslova nepřehledné množství naprosto spolehlivě doložených případů. Tak alespoň několik málo za všechny ostatní: „Jako jeden z prvních to udělal řečený Michael. Penězi, které dokázal rychle vy­dřít z lidu, pomáhal znovu na nohy kurfiřtským financím v podobě půjček. Aby se neznevážila důstojnost kurfiřta, byl jako oficiální dlužník nastrčen hrabě z Regensteinu. Dlužní úpis musel ovšem podepsat sám kurfiřt Jáchym. Výše půjčky dosáh­la dvaceti tisíc rýnských zlatých, na tehdejší dobu obrovské částky. Zemské stavy později rovnou odmítly její splácení, a tak se břemeno přeneslo dál a ještě se zvět­šilo do časů Michaelova nástupce, dvorského Žida Lippolda. Michaela však ztráta dvaceti tisíc zlatých nepřivedla na mizinu a kurfiřt mu zů­stal i nadále nakloněn. A Michael by nebyl Židem, kdyby neuměl autoritu země­pan­­ského jména změnit na peníze. Netrvalo dlouho a stal se vlastníkem několika vel­kých městských domů v Berlíně a ve Frankfurtu nad Odrou. Pro své soukmenovce je dvorní Žid pravým zastáncem jejich zájmů. Vedle hromadění hospodářské moci a veřejného vlivu mu na ničem jiném nezáleží tolik jako na jejich návratu do braniborské marky. A již roku 1543 se mu to podařilo – kurfiřt všechny vyhnané Židy přijal zase zpět. Záliba v přepychu a nákladných zábavách ovšem u kurfiřtského dvora pokračovala. Luxus však stojí peníze a markrabství je chudé. A tak kurfiřt znovu přijal nabíd­ku služeb Žida, mimořádně obratného ve finančních operacích. Tentokrát je jím syn pražského Žida Judela Hluchima jménem Judelsohn Lippold. Jak se později ukázalo, uprchl z Prahy před trestem za penězokazectví. Nic netušící a peněz tolik potřeb­­ný braniborský zeměpán jej však povýšil na státního mincmistra, strážce pokladu, komořího a vrchního dozorčího nad všemi Židy markrabství. Po složení přísahy byl na příkaz kurfiřta vystaven Judelsohnovi průvodní glejt pro všechny braniborské země. Záhy již náš Žid ovládal mincovnictví, daně včetně zvláštních židovských, i veškerý kredit. Současně se jako dvorní, tj. státní bankéř, zabýval také soukromou lichvou. Stavy, města a zvláště dvorní hodnostáři se svou pom­pou a velkými výdaji se u něj záhy až po krk zadlužili. Lippold jim půjčoval ochotně – až na 54 % úroku – a potají se vysmíval jejich prázdným titulům a bezmocnosti. Jen zřídka se jim podařilo dostat zpátky z jeho spárů zastavené rodinné stříbro, šperky a zlato. Státní mincmistr takto lichvou ustavičně násobil svůj sou­kro­­mý kapitál, který pak ihned zase dával do oběhu, a jako na běžícím pásu vydělá­val samozřejmě také na výhodném prodeji propadnutých zástav. Roku 1573 obnášel jeho majetek jenom v zasta­vených zla­­tých a stříbrných předmětech z poslední doby přes sto tisíc tolarů, tedy v šest­nác­­tém století částku, která se jen zřídkakdy sešla v rukou jednotlivce. V roce 1567 si Lippold na kurfiřtovi vynutil nevídané zplnomocnění. Na jeho základě mohl kdykoli vtrhnout do domů osmnácti nejbohatších Berlíňanů a všech­no nalezené zlato, stříbro i peníze zkonfiskovat pro sebe a svého podílníka Markuse!“ „S postupujícími roky se bankovní obchody stávají stále více hlavní činností fi­rem dvorních Židů. Získat hodně kapitálových vkladů, velkých i malých, na co možná nejdelší vý­povědní lhůtu a nejnižší zúročení, a pak je co nejčastěji krátkodobě půjčovat na lich­vářský úrok – takový je hlavní systém. Upevňování židovského systému v osmnáctém a devatenáctém století se proje­vi­lo také stále častějším propůjčováním titulu a hodnosti dvorního Žida. Dvorní Židé jsou navzájem internacionálně propojeni a spřízněni, a kromě služby u domácího vladaře zastávají různé dvorní hodnosti také u zahraničních pa­nov­níků, a stranou své „pozornosti“ nenechali ani samotný papežský dvůr. Právě této okolnosti děkují za své pevné postavení v Evropě, protože jsou si jisti, že při nějakém ohrožení se jich zastane hned několik panovníků. Využitím tísnivé situace a nezkušenosti i těch nejvyšších kruhů si Žid v krátké době všude vytvořil základ obrovského bohatství a své peníze hned také z větší části spolehlivě uložil.“ Dalším typickým případem je dvorní Žid Liep­man­n Cohen, zvaný Lefmann Behrens: „Také on byl horlivým podporovatelem talmudské literatury a vždy stál na svém místě, když šlo o zaplavení nežidovské země židovskými spisy, nebo naopak o potlačení protižidovských osvětových brožur a knih. Jasně se to ukázalo při zákazu publikování knihy ‚Odhalené Židovstvo‘, který byl nátlakem vynucen hned na třech císařích Leopoldu I., Josefu I. a na Karlu VI. Zmíněná kniha je dokonalým vy­líčením a vysvětlením učení Talmudu z pera heidelberského profesora Eisen­men­gera. Neméně jasně se to také projevilo ohledně chystaného vydání knihy göt­tin­genského teologa Gülicha o zvrhlém obsahu židovských religiózních zákonů. Také zde si Lehmann Behrens v dopisu kurfiřtu Jiřímu Ludvíkovi, pozdějšímu anglickému králi, jménem celého Židovstva stěžoval na publikování židovských zákoníků s jejich označováním Nežidů za psy, syny prostitutky, nežidovských žen za děvky Židů, za dobytek a mnoha dalšími ‚roztomilostmi‘.“ Za zmínku jistě stojí i následující: „Je to zvláště Paul Julius Josaphat, zvaný Reuter, kterému bankovní spekulace ukázaly důležitost rychle pracující zpravodajské a tiskové služby. Koncem čtyřicátých let [19. století] již založil litografovanou korespondenci v Paříži, zajišťoval doručování depeší do Cách i do Bruselu a zřizuje trasy holubí pošty do Belgie. … A když byl v polovině století položen první telefonní kabel do Anglie, stěhuje se do Londýna, kde zakládá ‚Reuterovu zpravodajskou kancelář‘ s pobočkami ve všech zemích světové britské říše, a Montefioreho „Allianci Israélite“ i londýnskému domu Rothschildů prokazuje neocenitelné služby.“ – A ta to dělá celosvětově dodnes! A konečně poslední příklad: „Z Frankfurtu se objevil ve Vídni muž, který se během několika málo let jen manipulováním s cizími penězi domohl vlastního majetku mnoha stovek milionů, aniž by se mu dalo prokázat něco nezákonného. Tento muž si např. vyžádal audienci u císařského státního kancléře Metternicha, a také se mu jí ihned dostalo. Když pak přišel, musel císařský kancléř chtě nechtě jednat poslušně. Tím mužem byl totiž jeho věřitel, i věřitel celé Evropy, a jmenoval se – Rothschild. Dům Rothschildů se svými nesmírnými finančními obchody i směnkovými a kreditními kontakty se vskutku stal skutečnou mocností a takovým pánem velkého finančního trhu, že může podle libosti znemožnit nebo podpořit finanční přesuny a operace vládců i samotných největších evropských mocností“ (Peter Deeg, „Hofjuden“ [Dvorní Židé], Nürnberg 1939). A tak by se dalo pokračovat ještě dlouho až do úplného omrzení! S dnes již téměř nevídaným smyslem pro objektivitu nám film současně k našemu vlastnímu zahanbení ukazuje neschopnost, lehkomyslnost i hrabivost mnoha světských a bohužel také – i když poměrně nepočetných – církevních vrchností, které se u Židů zadlužovaly a obdařovaly je nesčetnými privilegii na úkor vlastních poddaných, jimž měly být spravedlivými pány a ochránci, a tím postupně svět přivedly až tam, kde jej známe dnes!