Autor, katolický farář dr. Josef Deckert, jako by již předjímal zradu II. vatikánského koncilu. Pojem antisemitismus je zvláště v současnosti záměrně velice zavádějící. Pokud by měla být otázka z titulu knihy chápána pouze ve smyslu rasového antisemitismu – pod nímž se dnes ovšem s ďábelskou rafinovaností rozumí jakákoli kritika politiky a zločinů Izraele i organizovaného světového Židovstva vůbec –, pak by odpověď musela znít rozhodně „ne“… „Dříve za starých dobrých časů byl antisemitou ten, kdo nenáviděl Židy. Dnes je tomu naopak: antisemitou je ten, koho nenávidějí Židé!“ (Johannes Rothkranz.) Jestliže však „antisemitismem“ rozumíme zcela legitimní obranu křesťanství i všech národů před útoky talmudského i obecně protikřesťanského Židovstva, musí odpověď znít jasně „ano“! To by měl mít čtenář od začátku do konce stále na paměti. Být takovým „antisemitou“ katolík nejenže může; je to dokonce jeho povinnost. Proč, to stejně srozumitelně jako oprávněně říká katolický farář dr. Josef Deckert ve své knize z roku 1893. Dnešní nevěřící, talmudské Židovstvo je dědicem farizejské školy z Kristových časů, z níž převzalo nejen její nemravné religiózní zásady, ale také fanatickou nenávist ke Kristu. Je-li tedy věřící katolík v tomto smyslu antisemitou, jedná jen v Kristově duchu. Nevystupuje proti kdysi vyvolenému božímu národu, nýbrž proti zkorumpovanému farizejství, které nese vinu za neštěstí tohoto národa. „Samozřejmě zde musí být hned řečeno, že katolík nesmí Židy nenávidět proto, že patří k odlišné rase a mají jinou víru než on. Nesmí se účastnit žádných excesů proti nim, nesmí je násilným, nezákonným způsobem utiskovat. V tomto smyslu katolík antisemitou být nesmí, protože by to bylo proti rozumu, proti samotnému křesťanství i prohřeškem proti jeho občanským povinnostem.“ Naivně důvěřiví křesťané v nadšení pro krásnou myšlenku rovnosti a bratrství doufali, že když se Židům přiznají stejná politická práva jako jim, oni upustí od svého dědičného, národně religiózního světového názoru, založeného na Talmudu, že přijmou jejich křesťanské stanovisko a budou křesťany považovat za sobě rovné! To ovšem znamenalo tolik co od Židů žádat, aby se vzdali Talmudu, a to se od nich žádalo příliš! To prostě talmudští Židé nemohli a nemohou, pokud chtějí zůstat Židy! A právě v nepochopení toho spočíval osudový omyl. Emancipace Židů proto byla hrozná politická chyba, která křesťanský lid hluboce poškodila a jejíž náprava bude těžká nebo dokonce již nemožná. Kdyby židovská emancipace domácímu obyvatelstvu prospěla nebo alespoň neuškodila v hospodářském, politickém či mravním ohledu, nevznikl by ani antisemitismus a také by nebyl oprávněný. Ale praktické zkušenosti od emancipace Židů nás učí, že až na čestné výjimky nechtějí být s námi na stejné úrovni, nýbrž chtějí žít z nás, žít z práce našich produktivních stavů. Proto autor závěrem plným právem a podle pravdy říká: „Může tedy být katolík a tím spíše pak katolický kněz antisemitou? S naprostým přesvědčením odpovídám: Ano, může a má jím být, a pokud ještě není, měl by se a musí se jím stát.