Již v polovině 19. století předáci „Satanovy synagogy“ plánovali radikální přestav­bu všech institucí Církve, jmenovitě pak jejích svátostí. Tato „reforma“, jak škodolibě ohlašovali, se měla uskutečnit na jednom z příštích koncilů – „revolucí v tiáře a or­nátu“! To se, jak známo, do poslední čárky naplnilo na II. vatikánském koncilu „nové církve“. Kdo má oči k vidění, tomu to nemůže uniknout. Ovšem, jak říká španělské příslo­ví, nejhorší je slepota těch, kteří vidět nechtějí, a těch je děsivě mnoho nejen mezi stoupenci pokoncilní sekty, ale také – což je mnohem děsivější – i mezi tzv. „tra­di­cio­nalisty“ či dokonce „sedisvakantisty“, u nichž také ohledně platnosti ne­­bo ne­platnosti „nových“ svátostí panuje naprostý chaos. Mohla však tato od A až do Zet zednářská reforma zůstat bez závažných důsledků na platnost? Předkládaná, rozsahem drobná studie Johanna Rothkranze, nesporně ne­j­lep­šího teologa i zna­lce židovsko-zednářského podvracení Církve – minimálně v ně­mec­ky mluvících zemích – přináší pádné důkazy, že většina „nových“ svátostí jsou už jen prázdné ob­řa­dy! Řečené důkazy a důvody jsou v předkládaném spisku podány srozu­mitelně, přehledně, a ne­­­jsou ani bagatelizovány z toho plynoucí osudné dů­sled­­ky pro spásu duší. Jde tedy o naprosto spolehlivé poučení. Židovské a zednářské – velmi mírně řečeno – lišky na vinici Páně již mezitím tako­vý revoluční koncil lstivě prosadily, a také svatá mše i všechny svátosti byly skutečně „zreformovány“. Stručně řečeno, jde o „povinnou četbu“ pro všechny katolíky, kteří se již nadále nechtějí nechat někým balamutit! „Každé zlo musí jednou pominout, protože kdyby trvalo na věky, bylo by to dokladem toho, že světem vládne ďábel, a nikoli Pán Ježíš, jehož milosrdenství je ne­změr­né“ (Henryk Sienkiewicz, Potopa).