Rozsahem nevelká studie německého autora Manfreda Jacobse z roku 1997 má za téma nesporně jeden z nejohavnějších činů v dlouhých dějinách katolické církve, tzv. modlitební den světových náboženství za mír v Assisi 27. října 1986. Jako úvod k „počátku nového věku“ (New Age) pobídl papež nové pokoncilní církve, Jan Pavel II., představitele nejrůznějších náboženských společenstev vytrvat pevně ve svých nynějších náboženských tradicích a tím modlit se ke svým božstvům. Během „modlitebního setkání za mír“ se jmenovitě vzývali Bodhisattva, Višnu, indiánský Velký duch, Alláh, Matka Země, čtyři větry, hrom a afričtí duchové předků. Autor však ve své knize ukazuje a podrobně dokládá také další, nesmírně důležitou okolnost: i přes neslýchanou ohavnost nebylo „modlitební setkání“ v Assisi jen nějakou překvapující a ojedinělou událostí, nýbrž pouze jednou z mnoha etap vytrvalého boje Satanovy synagogy proti nenáviděné Kristově církvi. Samotný pojem i plán „nového světového řádu“ (Novus Ordo Seclorum) pochází od Adama Weishaupta, duchovního otce starých i nových iluminátů. Přesně 200 let po zákazu Weishauptova tajného politického spolku v Bavorsku uspořádali jeho mistrní žáci až dosud nebývalou politickou a náboženskou podívanou. Všem správně chápajícím tím před celým světem ukázali, že to jsou oni, kdo ze zákulisí režíruje celosvětové divadlo, má v ruce nitky světové politiky a kdo také pevně ovládá i „světová náboženství“.